Miniatury: Úplňková noc

Úplňková noc

     Stojím na nádraží Horažďovice – Předměstí. Čekám na zpožděný rychlík. V dáli nad rybníkem Velký Babín krouží tři labutě. Dvě přistávají na vodě, jedna startuje. Mohutnými křídly se dotýká hladiny, její odraz dole se odpichuje křídel svého dvojníka nahoře. Jako by společně sešívali hladinu. Na hrázi už zrezavěly duby. Jiné stromy už skoro opadaly. Pole vysušuje podzimní slunce.

  miniatura5 11 

 

***

 

     Jdu s Ríšou Kotáskem Na Korej. Vzpomínáme na zemřelého Frantu Řehoře.

     „Proč tu nesvítí za Frantu svíčka?“ ptá se Ríša, ale nikdo mu neodpovídá. Všichni se baví, jako by se nic nestalo. Ano, tak je třeba žít, ze dne na den, ja-ko by se nic ne-sta-lo.

     Tu mi volá psychicky nemocný kamarád. Pláče. Prý je mu hrozně zle a asi umírá. Dopíjím rychle kávu a pospíchám za ním.

     Sedám si k němu na postel. V malinkém stísněném pokojíku má jen dvě bible a stoleček s rádiem. Na stěně za ním visí obraz s cestou, po její pravé straně se propadá strž. Také tam vládne podzim, koruna jediného stromu je zbarvená jako duby na hrázi Velkého Babína. Před námi je opřené zrcadlo, v něm kamarádova vyzáblá postava.

     Je tu hrozné horko. Nedá se dýchat. Ihned mi naskakuje na čele pot. Kamarád je neklidný, co chvíli si lehá na záda, svíjí se, vzdychá, pláče, o překot mluví o různých lidech, o jejichž spásu se strachuje, drmolí modlitby, málokterou větu dokončí. Volá o pomoc pro celý svět, protože konec je blízko. Hledá v Jeremiášovi zmínky o dinosaurech, pak mě prosí, abych mu předčítal z Matouše text o konci světa. Zapomněl si totiž v ústavu brýle. Ale moje četba ho neuklidní. Vykřikuje, v záklonu zavírá oči, jeho nos vystupující z propadlých tváří trčí ke stropu. Jako by ho někdo natahoval na skřipec. Pak se směje, to když změním barvu hlasu, znovu se dává po pláče, ukrývá tvář ve dlaních. Čím je překotnější, tím já jsem pomalejší, cítím, jak mi povolují svaly, jak se propadám do apatie, do stínu nehybnosti. Připadám si jak bezdomovec, kterého jsem viděl v Praze Na Knížecí. Seděl na zastávce u svého batohu. Chvílemi spal, pak otevřel oči a bohorovně se usmíval. U nohou měl petláhev levného vína. Seděl, usmíval se, celý svět kolem něj odněkud někam mířil, jen on jediný nikam neodjížděl.

     „Pst,“ naklání ke mně hlavu kamarád, když se s ním loučím. „Neříkej, že tu mám rádio.“ „A proč?“ Šeptám jako on. „Protože by mi ho rozbili.“ „Kdo?“ „Děti.“ „Proč by ti ho rozbíjely?“ „Pro-to-že to jsou dě-ti,“ slabikuje mi kamarád do ucha.

 

***

 

 

Vycházím ven. Nad Vimperkem září úplněk. Modlím se za kamaráda. Byl bych rád, kdyby nalezl trochu pokoje v srdci. Ale kdo ví, zda tenhle úplněk nejitří ještě více jeho fantazii a obavy. V duchu se procházím s Frantou Řehořem u Pramenů Vltavy. Franta mi ukazuje suché stromy, obdivuje ty, co přežily, vzpomíná na roky, které trávil na Kvildě. Takové roky zkušeností, zážitků, moudrosti. A všechno najednou vsakuje do nicoty. Jen ten měsíc tu zůstává. Putuje nad našimi osudy, nad bloudící myslí každého z nás.

 

Text: Roman Szpuk

Foto: Pohled z Churáňova k Věnci. Roman Szpuk 

 


 

MINIATURY Romana Szpuka :

 

1. Uplakaný čert

2. Hrušky 

3. Vánoční vzpomínka

4. Co všechno ten nástroj dovede

5. Nešahej na ten sníh

6. Otto Hrdina

7. V údolí Losenice 

8. Pavoučice sněžná

9. Šla Kačenka podle vody

10. Vzpomínka na Krýmuse

11. Mrazivá noc na Perle pod Jezerní slati

12. Letící oblaka

13. Pan Kodýdek

14. Cesta pulsu

15. Život a smrt

16. Deštníky

17. Poklady

18. Krucifixy

19. Velikonoční vejce

20. Koza v kapli

21. Kolečka vypálené trávy 

22. Boubínská noc

23. Ovečky

24. Bratři Kazarovi 

25. Domov

26. Táta

27. David je fatalista

28. Noční bouřka na Boubíně

29. Fenka a okoun

30. Duha

31. Cestou z Najmanky na Radost

32. Žluna

33. Rehabilitace

34. Bez střechy

35. Jako bílý šátek

36. Nepoučitelní

37. Dobršská brána

38. Hvězdy a psík

39. Malá ťapkající holčička

40. Zářijové plody 

41. Buchingerův dvůr 

42. Pouť na Luzný

43. Jaké má oči? 

44. Nejmanka u Hrbu 

45. První sníh 

{jcomments off}