Miniatury : Letící oblaka

PoleckI

     „Jak bude?“ ptá se mě řidič, když nastupuju na Zadově do autobusu.  

      „Nevím,“ usmívám se. „Nechte se překvapit.“

     „A co zima? Vrátí se ještě?“ ptá se řidič.

          „Sledovat dlouhodobé předpovědi nemá smysl,“ odpovídám mu. „Takové tři dny dopředu vycházejí, ale jak je to nad týden, ani tomu nevěnuju pozornost.“

     „To máte recht,“ přikyvuje řidič. „Ale naši předkové, ti měli počasí v malíčku. Pamatuju na dědu. Stál večer před vraty a zhluboka se nadechoval. Deset minut, čtvrt hodinky se díval k obloze a pak řekl: Zítra jdeme síct. A šli jsme. Později, to už jsem byl dospělý, jsem se chystal k sečení. Už je to vysoký, vysvětlil jsem sousedovi. A on mi odpověděl: Seče Šlemar. To neseče nikdo. A co myslíš? Vyhodil jsem to na hnůj.“

     „Tolik vím,“ odpovídám, „že by mělo tát.“

     A tálo.

     Druhý den vycházím ze školy. Vida, kos pěje. Nestará se o hluk ulice, nezpívá pro člověka, ale z radosti, která mu probouzí srdíčko a o níž ví jen to, že mu prochází celým tělem. Vlahý únorový vítr hučí v holých větvích stromů. Za Sloupem se na lukách objevují ostrůvky volné země. Na jednom takovém ostrůvku stojí dvě srnky a hledají něco k obohacení chudého zimního jídelníčku. Ve zdíkovském zámeckém parku povoluje led a kachny se radostně ráchají ve vodě. A nad tím vším letí volná mračna jak z nějakého expresivního akvarelu.

     Myslím na Baudelaira:

„Eh, co tedy miluješ, zvláštní cizinče?“

„Miluji oblaka… oblaka, jež táhnou… támhle… ta zázračná oblaka!“

 

Texta a foto: Roman Szpuk 

 

 

 


 

 

MINIATURY Romana Szpuka :

 

1. Uplakaný čert

2. Hrušky 

3. Vánoční vzpomínka

4. Co všechno ten nástroj dovede

5. Nešahej na ten sníh

6. Otto Hrdina

7. V údolí Losenice 

 8. Pavoučice sněžná

9. Šla Kačenka podle vody

10. Vzpomínka na Krýmuse

11. Mrazivá noc na Perle pod Jezerní slati

 

{jcomments off}

Vzpomínka na Krýmuse z Brda u
 
     Sedíme v kuchyňce a pijeme čaj. Mluvíme o náboženství.
 
     „To je jak starej Krýmus z Brda nad Včelnou,“ vypravuje Ziny. „Vychovávaly ho prý tři 
 
tety. Neznaly nic jiného, než modlení. A Krýmus z toho tak trochu bláznil. Stal se z něho 
 
samotář a podivín. Lidí se bál. Když k němu šla pošťačka, volala z dálky: To jsem já, nesu 
 
poštu, nebojte se! Míval prý rozsáhlé pozemky, možná čtrnáct hektarů, ty za komunistů 
 
musely do jézédé a k němu na statek dali bejky. Jednou za ním přijela kontrola z družstva. 
 
Krýmus sedí a peče pořádný flák masa.
 
     Kde  jsi vzal to maso? 
 
     Co by. Bejk je to. 
 
     Kde jsi vzal toho bejka?
 
     Coby. Vstoupil do něj ďábel, vysvětlil. Tak jsem ho zabil palicí.
 
     To on často říkával. Coby.
 
     Jeho chalupa je vidět z širokého okolí. Jednou někdo oznámil na lince sto padesát, že 
 
Krýmus hoří. Nahoru se hnalo několik požárnických sborů, vébé, předseda jézédé, předseda 
 
emenvé a davy čumilů. Jézéďáci neodvezli všechno seno, které pro ně Krýmus sušil, a on, aby 
 
udělal místo v seníku na čerstvou várku, to staré vyházel před vrata a zapálil. Jenže při 
 
pohledu z údolí se zdálo, že hoří Krýmusova chalupa, která se za fajrákem skrývala. Když 
 
tam všichni dorazili, Kléma seděl u ohně a v úděsu zíral, co všechno se k němu hrne.
 
    Coby, pokrčil rameny. Jézéďáci všechno seno nevzali.
 
     Jednou se ozvalo bouchání na zeď, což byl signál pro nás, že máme vystrčit hlavu z okna, 
 
a popovídat si. Byl to takový náš domácí telefon. Vyplašená sousedka spustila na moji 
 
maminku, že kolem chodí nějaký divný chlap. Maminka pak zaslechla lomození před dveřmi. 
 
Vzala do ruky ten největší nůž a při otevírání dveří jej nastražila před sebe. A na zápraží pod 
 
stříškou na ni civěl vyplašený Krýmus: Nebojte se, paninko. Prší malinko.
 
     Krýmus jezdil do Vimperka nakupovat ze Včelné přes Veselku a Pravětín se zednickým 
 
kolečkem. Zaparkoval ho před samoškou, naložil nákup a tradá zase domů. Odtáhnul takhle i 
 
kamna. Měl neskutečnou sílu a byl to vyhlášený otužilec, slyšel jsem, že ho potkali v zimě, 
 
jak oblečen jen tak na lehko vyvracel v lese soušky, pak se do nich zapřáhl jak kůň a táhl je k 
 
sobě na chalupu.“