Šumava |  Sušice |  Čkyně |  Prachatice |  Kvildsko |  Vimperk |  Volary Webkamery:  Šumava |  HumlNET |  ČHMÚ Počasí |  Ubytování Šumava Vyhledávání

Důležité kontakty

Informace o využívání

  • Postřehy (z) Vimperska: Týden s dětmi

    Týden s dětmi nad Ženevským jezerem

     

         Ve čtvrtek to byl týden, co jsem šla pískem na břehu Ženevského jezera a hlavou mi běžely myšlenky o létě, vodě a dětských táborech. Měli jsme piknik a u jezera.

     

    20180719 194617 001     Právě jsem v té chvíli byla jako vedoucí na dětském táboře. Mé úkoly byly ukládat děti do postele a přimět je, aby – podle svého věku – mezi půl desátou a půlnocí usnuly. Také jsme se skupinou českých dětí trávili denně necelou hodinu přemýšlením o životě a o významu slov jako je přátelství a cesta. Zabývali jsme se úvahami o tom, kdo je přítel a otázkami, jestli se dá dobré životní cestě učit. A byla jsem i oficiální překladatel z němčiny a angličtiny do češtiny při všech velkých táborových událostech. Po hodinách a hodinách denního tlumočení jsem už i já toužila po chvílích, kdy budu prostě mlčet.

     

         A jako každý rok i letos jsem trávila hodně volných chvil se svou německou kamarádkou Jaminou. Obě máme hodně práce a pořádně se můžeme vidět právě jednou za rok na Mezinárodním dětském buddhistickém týdnu. Jamina je lékařka, vlastní profesí radioonkoložka, která má v létě jen 5 dnů dovolené a rok co rok je tráví právě na dětském týdnu. Je oficiální doktorkou našeho týdne. Takže povětšinou vytahuje třísky, léčí neustálé a různorodé bolesti břicha, kůži spálenou od slunce a různé odřeniny a oděrky, ke kterým nutně dochází, když se dá 109 dětí do pohybu. Každý rok přijede 100-130 dětí a spolu s nimi i 50 dobrovolníků, kteří se o ně v průběhu týdne starají. Mnoho z nich jsou bývalí účastníci tábora.

     

         Každý rok mě dojímá, když sleduju, jak se děti ve věku 8-18 let vzájemně poznávají. Letos jsme měli přes 30 dětí, co byly na táboře poprvé. Jednáme v 8 jazycích, z toho 3 jsou oficiální a mluví se jimi při všech táborových shromážděních, to znamená 3x denně. Jsou to němčina, angličtina a francouzština. Do italštiny, češtiny, rumunštiny a mongolštiny překládají menším skupinkám dětí lidi, jako jsem já. Posledním oficiálním jazykem, kterým mluví především obyvatelé kláštera, kde se tábor koná, a spolu s nimi i několik dětí, je tibetšina.

     

         Když se mi podaří být dostatečně pozorná a zastavím se v jídelně během oběda, vidím lidi všech barev pleti a všech věkových skupin a mnoha různých národností, jak spolu jedí, smějí se, běhají a ti nejstarší z nich sotva chodí. To je jedna z těch chvil, pro které tu jsem. Něco hluboko ve mně utichá. Tihle lidé jsou spolu.

     

         Na našich jazycích, národnostech a rasách jednoduše nezáleží. Tsog Bataar, Jamina, Sofia Smirti, Noah, Samten, Iveta, Mojmír, Taranga, Johanka, Luna, Lua, Francesca, Morina, Jo Anuk, Gerhard, Elisabeth, Johannes, Marie-Claude, Věra, Dorje – už jen naše jména říkají, jak daleko od sebe jsme se narodili a stejně se spolu znovu a znovu, rok co rok potkáváme.

         Jinakost druhých mě ani nikomu jinému nevadí a jsem přesvědčená, že nikdy v životě nám ani vadit nebude. Vítáme ji, protože nám na sobě vzájemně záleží. Protože z odpoledních ateliérů a ranních setkání víme, že Francesca je z Rumunska a zároveň je bez přehánění mezi všemi dětmi nejlepší v malování a sochání. O první příčku v kreslení se dělí s Johankou. Té jdou komiksy a Franscesce zase kresba podle modelu. Dorjik, osmiletý kluk, byl loni nejlepším fotbalistou. Tenzin Lobsang je nepřekonatelná v tibetských tancích a Daniel s Christianem zajistí, abychom měli každý den po obědě umyté nádobí. A tak by se dalo pokračovat ještě dlouho. Na konci tábora dlouho tleskáme dětem, které se rozhodly, že všem ostatním zazpívají, zatancují, zabubnují nebo na něco zahrají. Závěrečná táborová slavnost je každý rok stejná i jiná. Záleží jen na tom, komu se bude chtít ostatní bavit. Tibetské národní tance jsou stálý a vrcholný bod programu. Co přijde před nimi nebo po nich, je většinou překvapení.

     

         Červenec je pro mě něco jako prosinec. Každý rok dopředu vím, co mě jeden týden během tohohle měsíce čeká. Ovšem jen tehdy, když se nestane nic nepředpokládatelného. Jak píšu tahle slova, tak si uvědomuju, že přání, abych mohla být příští rok v červenci zase v tom malém klášteře nad Ženevským jezerem, stojí za modlitbu. Moc si přeji, aby to vyšlo. Hezkou neděli.

     

     

    Věra Vávra 

     

     


     

     

    Postřehy (z) Vimperska:

     

    1. Cesty přátel

    2. Změna se děje skrze nás

    3. Nedělní čtení 

    4. Neznámá cesta 

    5. Odolnost je volba 

     

     

    Sdílet