Miniatury: Zpomalit?

   Zpomalit?

   Vyrážím z Volar potěšit se pohledem na kvetoucí bledule u Čtyř Domů. Přecházím Volarský potok, stojí tu omšelá chalupa s blankytnými ostrůvky oprýskané omítky, za temnými okny svítí odřezky staré slámy. A pak cesta lemuje železniční trať. Na dně louží jsou vidět stopy žížal či jiných bytostí. Sluneční paprsky hřejí až moc, rozepnul jsem si bundu, na zádech se potím. Ale to už se blíží od západu mraky. Těším se na stín, který mi přinese les, předejde ho však nejspíš oblačný pás, pod nímž závoj deště halí kopce jeden za druhým. Zesiluje vítr, hučí v korunách smrků. Nejdu rychle, ale přece mám pocit, jako by mě nadnášely Boží dlaně. Nechápu, že mi prvních šest kilometrů na hřeben trvá tak krátce.
   Sestupuju do Dolní Sněžné. Stojí tu kaplička, samozřejmě zamčená. Na obraze uvnitř sedí žena v hnědém hábitu, patrně nějaká karmelitka, pod dveřmi leží střepy džbánu. Opodál se pase hnědý koník. I když schovává hlavu v kotouči sena, déšť mu nevadí. Blížím se k hranicím rezervace Prameniště Blanice. Po pravé straně stojí výklenková kaplička Panny Marie Matky Boží s pramínkem. Na pozadí černé oblohy září zlaté paprsky vyletující zpoza Mariiny hlavy. A někde odtud začínám bloudit. Scházím cestou níž a níž, motám se mezi loukami. Když už mám pocit, že jsem se dostal příliš dolů, vracím se zpět. Vydávám se vlevo, cestu pozvolna zaplavuje bahno. Telefonuju Ríšovi, který tu před pár dny někde putoval za stejnými bledulemi jako já dnes.

   Prodírám se bahnitou cestou stále dál, shora na mě leje, zespoda mi teče do bot, nohavice mám zablácené a u ucha mobil. Ríša mě posílá sem a tam, já proklínám Šumavu, pustinu, kde není podle čeho se zorientovat, žádný domek, nikde živáčka a Ríša se jen diví, jak je možné, že stále pádím lesem, když cestou ke Čtyřem Domům by měly být jen louky. Vrátit se do Vimperku a přiznat se, že jsem cestou ke Čtyřem Domům zakufroval? To je nemožné. A vždy, když začínám bloudit, přidávám do kroku. Vztek mě zbavil únavy. Jdu stále dál, a když už je jasné, že mířím někam úplně jinam, vracím se rychle zpět. A začínám znovu od hranice rezervace Prameniště Blanice. A už podruhé sestupuju k loukám. „Po pravé straně poteče potok,“ radí mi Ríša. „Pak přejdeš louku, je tam husté křoví a v něm krmelec. Vedle něj je nějaká dřevěná krabice.“ „Jo, tak už ho vidím,“ říkám mu. „Fajn. A teď jdi vzhůru starou alejí, je tam kamenný sokl s křížkem a nahoře už uvidíš první ze dvou chalup, dej se k ní přes louku, ale kdyby tam stálo auto, obejdi ji, aby tě neseřvali.“
   Konečně stojím u bledulí. Dobrých dvanáct kilometrů jsem bloudil, než jsem se dostal k cíli. Kolik sil jsem v sobě vzbudil. Jak se chovat v mém věku? Nezvolňovat, dokud mě smrt neskolí, nebo zpomalit?

***

   Zrovna jsem v Kladrubech začínal rehabilitační pobyt. Zašel jsem do dílny úchopů, jak jsme říkali místnosti s mnoha hrami a skládačkami, díky nimž jsme se snažili rozpohybovat své necitelné a chromé ruce. Do místnosti vnikalo ostré sluneční světlo. Seděl jsem u stolu sám. Přijela na invalidním vozíku a hned zamířila ke mně. Brzy se dala do řeči. Vyprávěla mi o synovi, hrdá na jeho úspěchy ortopeda operujícího kolena na mnichovské klinice. Zabrousili jsme na téma kultury. Vyjádřila svůj obdiv ke stavbám Jana Blažeje Santiniho a hudbě Jana Dismase Zelenky. Dala tím najevo, že má vytříbený vkus. Mohla to být tak sedmdesátnice, spíš vysportovaná než vyhublá, dříve plavala šedesát bazénů, dala i pět kilometrů v Otavě, šedesát kilometrů na kole. Jednoho dne se vracela odkudsi z města a postihla ji ve výtahu mrtvice. Manžel zaslechl, jak tam upadla, podařilo se mu dostat ji včas ven. Nyní má pravou stranu těla postiženou, její pravačka je takřka bezvládná. Drží v ní nástroj podobný zednickému hladítku, jezdí s ním po desce stolu. Nedokáže se obsloužit, i když se snaží. Jejímu manželovi našli rakovinu, sarkom v třísle, ozařovali ho, chtěli mu vzít nohu. „Kdybych se musela spoléhat na pomoc a obsluhu a jemu by zůstala jen jedna noha, jsme dohodnuti, že to společně ukončíme,“ pokračovala s klidem v hlase. Řekla jen: Prostě to ukončíme. A společně, jak v životě, tak i ve smrti. „Život je třeba žít naplno, jet bez zastávky, nezpomalovat,“ vyjádřila své pocity. Přesto i ona cítila svoji nemoc jako zásah shůry: Zpomal! Úder osudu. Často jsem ji pak potkával na chodbách ústavu, zprvu na vozíku, později o berli. Pozdravil jsem ji, odpověděla vážně a vždy s jakousi zraněnou hrdostí. Už jsme spolu nikdy nemluvili.

***

   Klečím v mokré trávě a pozoruju bílou záplavu bledulí. Jak klidně tu stojí. A do svého klidu vkládají všechen svůj život. Konečky okvětních lístků si namočily ve zlaté barvě. Pokropily svojí bělobou okolí Božích muk a celou louku až k lesu, kde stojí vedle vývratu další kříž. Sedám si na lavičku pod střechu. Jsem klidný. Zámek na dveřích a zarýglovaná okna prozrazují, že uvnitř nikdo není. Odpočívám a pak mířím k ohradě, kde kvete nízký keřík lýkovce. Vstupuju do chrámu fialového obřadu, vůně vzácného kadidla opájí můj dech, stačí, že se ke keříku shýbnu ve snaze zavázat si opět své neposlušné tkaničky. A pak ještě jednou obcházím chalupu. Stojím na břehu malého rybníčku, ve kterém se opět objevují kruhy po kapkách sílícího deště.
   Louka mě vede okolo polámaných, pokroucených, místy se plazících jív. Celé drny tu rozryli a překlopili nenechaví divočáci. Obletí mě rozčílený čmelák, možná teď ve změti hlíny a trsů nenápadné jarní travičky hledá vchod do svého hnízda. Déšť houstne, promáčel mi bundu, chladná voda mi stéká po ramenou a zádech. Objevuju uříznutou větev jívy, řez je rudý jak zapadající slunce. A zase mě čeká stoupání podél rezervace Prameniště Blanice ke kapli u Dolní Sněžné a pak vzhůru Na Rozvodí. Tam déšť konečně ustává. Opírám se ve stoupání dlaněmi o stehna a pak dlouze sestupuju k Volarům. Po cestě mě doprovázejí stružky vody. V příkopech roste mokrýš střídavolistý a devětsil bílý.
   Z posledních sil se blížím k restauraci Chata u vlakového nádraží. Ta rovná ulice nemá konce. Zakopávám o neexistující překážky. Sám sobě jsem překážkou. Ale i ta nejdelší pouť někde končí. Dávám si skvělou tlačenku s octem a cibulí. Odcházím se ctí, leč zmýlil jsem se v odjezdu vlaků. Místo v 15:41 to jede až v 16:44. Vracím se do Chaty, kde už sedí volarský bard a milovník lesů Petr Pavouk Hajner. Pak přichází ještě jakýsi básník Jindra, tlustý jako motorkář, má dlouhé mastné vlasy, všechny androše zná, umělce a politiky častuje nadávkami, hrozně huláká a hned, co piješ, objednává mi vodku, sobě fernet, takže když se snažím spasit útěkem na perón, odjezd vlaku sice stihnu, ale ze střízlivosti, na kterou jsem byl hrdý, vidím jen zadní koncová světla.

Text a foto Roman Szpuk


Rok 2024
1. Že to dáš
2. Bezvětří
3. Tento svět


Rok 2023
1. Zimní květy
2. D
va psíci
3. Šepot
4. Vlnky aneb sbohem, Otavo
5. Mrak křídel
6. Caparti
7. Blátivé vrcholy
8. Z opačné strany
9. Krmítko
10. Jarní hopsání
11. Apokalyptická doba
12. Učit se padat
13. Hypnóza
14. Ulity a květy
15. Obzory
16. Bílá a stříbrná
17. Kořist
18. Odchod
19. Konvalinková hora
20. Strašlivý nářek
21. Šumavské dada
22. Jeřáb popelavý
23. Rychlý tah mračen uzavírá západ
24. Bloudění
25. Ranění ptáci
26. Trnová hora
27. Muchničková hora
28. Havraní žena
29. Bouřka když nebouří, umře
30. Cíl
31. Plachost
32. Hlas puštíka
33. Hry
34. Podruhé kvetou brusinky
35. Stín krkavce
36. Nelesní krajina
37. Hora a vítr
38. GBS syndrom



Komentáře :

Ahoj Romane,
asi neumím být potichu, mám pocit, že tomu potulnému v Tobě něco smím zabalit jen tak do větru a docela pomalu nechat odvanout do očí. Třeba i do srdce. Možná i pro Tebe jsem nedávno napsal svá slova dvou básniček, Kudy a kam & Listy.
V úctě k pomalým tulákům
Petr „Pavouk“ Hajner z Volar