Miniatury: Samota

   Nad Vlčími Jámami přetahují přes louky hejna kvíčal. Slunce se opírá do jižních strání, už málokde zůstaly ostrůvky sněhu, který tu napadal během neděle a noci na pondělí. Vystupuju ve Strážným. Řidič autobusu se mě ptá, zda se chystám fotit. Přisvědčuju, mám namířeno na šafránové louky Pod Obecním lesem, mezi cestou k bývalé Adolfově pile a říčkou Častou. Ale ještě jsem neopustil poslední stavení obce, už mi bylo jasné, že nenafotím nic. Na sever orientované louky jsou pokryté souvislou vrstvou sněhu, kterého tu napadlo v přeháňkách jistě více, než o sto padesát metrů výše na Kubově Huti. Copak mi nedošlo, že se v těchto místech již ocitám takřka na návětří Šumavy? Fronty postupující sem ze západních směrů mají v sobě ještě mnoho vláhy a na nedalekém Philippsreutu spadne více srážek, než na české Šumavě.

    Na cestě vidím ve sněhu šlépěje. Vtiskly je sem podrážky kohosi, kdo šel tam a zpět. Možná se také vypravil spatřit bílé květy a zklamaně se tudy vracel. Nebo se tu jen procházel někdo z místních? Keříky zdobí jehličková jinovatka. Muselo tu v noci řádně mrznout, však se vyjasnilo a úplněk bloudil nad lesy. Scházím na zasněžené louky. Bořím se do deseti centimetrové vrstvy křupavé sněhové pokrývky. Kdepak, tady žádný šafrán nenajdu. Je dvojnásobně neviditelný. Bílá barva jej na sněhu zamaskuje, navíc je sněhu tolik, že jeho květy dočasně pohřbil. Protože už začal kvést předtím, než se přehnala studená fronta, tíha sněhu nejspíš květy polámala, pomačkala a přitiskla k zemi.
    Vzpomenu si na knihu Nikolaje Sladkova O samotě s řekou. I Sladkov toužil po setkání s bílou bytostí, s levhartem sněžným. Celé dny na něj číhal s dalekohledem vysoko na pohoří Elborzu u Kaspického moře. Ale nedočkal se. Vznikla však kniha o jiných setkáních, přírodní poezie, kterou jsem četl se zatajeným dechem v písecké nemocnici.

***

    Samota, taková hluboká jako samota květu, který přikryje nečekaný jarní sníh. Samota tíže, kterou si květ uvědomuje své bytí. Nebo samota bezmoci. Opuštěnost těch míst, odkud už komunikace není možná. Chybí slova. Zůstává křik. Nebo němý pláč. Život je stlačen na nejvyšší možnou míru. Utažen.
    V Kladrubech jsem se setkal s dívkou Zuzkou, kterou postihl Guillainův-Barrého syndrom ještě o pět měsíců dříve než mě. Dech se jí zhoršil do té míry, že jí musela být zavedena tracheostomie. Jeden týden ji nechali v umělém spánku. Prošla delirantním stavem s halucinacemi jako já. Představy vlastní smrti s útoky démonů, sestupy do hrobek a sevření prostoru s nemožností pohybu jsme prožili oba. Zatímco já prokřičel noci hrůzou, její ochrnutí bylo tak komplexní, že mohla pohybovat jen očima. I ústa ochrnula, oněměla, jen oči plakaly. Zároveň ji trýznily vytrvalé bolesti. Lékaři nevěděli, co jí nejvíc bolí. Jmenovali tedy části těla a domluvili s ní reakci pomocí pohybu očí. Měla jimi pohnout smluveným způsobem ve chvíli, kdy se dostali k nejhůře bolestivé části. Zuzku nejvíce trápila páteř. Čekala, kdy se k ní při popisu těla dostanou, ale oni jmenovali každičkou část, jen páteř ne. „Tak my nevíme, kde vás to nejvíc bolí,“ shrnuli výsledky svého snažení.
    To už jsem ležel pár týdnů, když se mě ještě ve strakonické nemocnici snažila rozhýbat fyzioterapeutka. A jako by se nedařilo zhola nic. „Nevím. Už jsem vyzkoušela všechno možné,“ pokrčila jednoho dne rameny. „Tedy už není naděje?“ ptal jsem se v duchu. Jezdil za mnou nejmladší syn Dominik, terapeutka ho učila cviky, které by mohl se mnou sám praktikovat. „Dominiku, přivez mi, prosím, nějakou knihu,“ požádal jsem ho. Nemohl jsem psát, nedokázal jsem v knize listovat, ale třeba mi ji někdo otevře na důležité stránce, na té nejdůležitější pro tu chvíli. Dominik přijel s knihou. Díval jsem se na text. Slova na sebe vzala zcela nový převlek, plášť, který jako by byl šitý na míru jiným slovům. Zjistil jsem, že textu nerozumím, že vůbec nepochytím jeho smysl. Zpráva mi byla jen poslaná, ale Kdosi ji zachytil a nepustil dál, aby ji zneprůhlednil. Tenkrát jsem se dal do pláče já. „Co se děje?“ lekl se syn. „Dominiku, já zapomněl číst.“
    A toto je pravá samota. Nemoci číst, ztratit schopnost psát, neposbírat myšlenky, a když zachytím útržek verše v bludišti svého nitra, nedokázat jej podržet v mysli, nemít možnost jej nadiktovat. A když jej přece nadiktuju té, které důvěřuji, ona jej nezapíše. Nebo zapíše a papírek někde ztratí. A později, když se jí zeptám, co jsem to vlastně diktoval, odpoví, že to bylo primitivní, stálo tam něco o prdeli nebo že by to hodilo špínu na zdravotní sestry. Jestli se někdo ozývá z hlubiny osamělosti, věřme mu, i když „ne všemu je možné věřit“, jak stojí v mé lékařské zprávě. A věřme mu, i když jen křičí. A věřme i jeho němým slzám.

***

    Tak jsem ani já svého sněžného levharta nespatřil. Zůstal kdesi pod sněhem a tam prožívá svoji samotu. Sestupuju loukou k potůčku Častá. Rychle se otepluje, jinovatka opadává, taje, místo ní visí na větvích krůpěje pohazující si s mnoha barvami. Čím níž sestupuju, tím méně sněhu tam je. Dostávám se na mokřady. Nohy se mi boří mezi vysoké trsy, stojí tam voda, během chvíle mám boty plné. Ale jsem rád, že vůbec nohy zvednu a dostanu se odtamtud.
    Ve Strážném mi do odjezdu autobusu zbývají skoro čtyři hodiny. Co tady? Ještě mě zláká k alkoholu nějaký lokál. A tak jdu nazdařbůh po krajnici směrem na Vimperk. Kulhám a mávám na auta. Vždy, když nějaké přijíždí, otočím se k němu tváří, hlava se mi přitom zamotá, ještě mě tu sejme nějaký kamion. V Hliništi mi zastavuje černovlasá žena v nejlepších letech, bohužel odbočuje na Volary. Vysazuje mě u pumpy na Nové Houžné, odtamtud pokračuju dál a už raději nestopuju, není tu krajnice, řidič by ani neměl kde zastavit.
    V Horní Vltavici si v bufetu Bistrovv dávám skvělou hovězí polévku. Majitelka myje rám dveří, pak s mužem studují nějaký doklad o tom, jak se vše zdražuje. Odcházím na dalšího stopa, vida, brzy mi zastavuje asi sedmdesátiletý muž, divím se, lidé této generace stopařům nedůvěřují, ale nakonec na tom není nic divného, vždyť už i mně táhne na sedmdesát. Přejíždíme sedlo Kubovy Hutě, tady už je jaro, říkáme si, jak by to bylo fajn, kdybychom jednoho dne usnuli a už se nevzbudili.

***

    K šafránové louce jsem se vypravil znovu na Boží hod velikonoční. Ráno jsem naložil kolo do vlaku a nechal jsem se vyvézt na Kubovu Huť. A pak jsem frčel na Strážný. Vzduch byl plný saharského písku. Oči mě pálily.
    Sníh už všechen roztál. Stojím na louce a žasnu nad záplavou křehkých bílých květů. Jsou nečekaně drobné, z dálky bych si je spletl se sasankami, které tu touhle dobou také kvetou. Připomínají nespočet plamínků, které se propálily z hlubin země. Je jich tolik, že musím pozorně našlapovat, abych žádný nepoškodil. Louka jako by se jimi nadnášela. Na jednom volném místě si sedám, naslouchám jejich němé modlitbě. Některé květy jsou svatebně bílé, jiné jsou přizdobené nafialovělými žilkami. Tam, kde už se rozevřely, saharský písek se snáší mezi sepjaté dlaně. Tu a tam nad nimi přelétne omámeny čmelák, mihne se slíďák. Myslím na zvláštní dvojverš, který mi poslal básník a schizofrenik Lubor Vyskoč: Asi se rozvinu jako krokus / abych viděl protihráči do karet.
    Vracím se zpět, cesta ze Strážného do Vimperku se vleče. A pak to stoupání z Vltavice na Kubovu Huť! Jedu na druhý nejlehčí převod, stále vsedě. Jakmile jdu ze sedla, podlomí se mi nohy. Tohle jsem předpovídal už v Kladrubech, kde jsem často trénoval na rotopedu.
    „Mohl jsi jít ráno do kostela a jet tam až odpoledne,“ slyším doma.
    „Já byl v kostele.“
    „Jó? A kde?“
    „Na louce. Mezi gotickými květy.“
    „Nemluv blbosti.“
    „Vstoupil jsem do tiché liturgie. Ty květy kontemplovaly.“
    „Vrátíš se, až budeš Boha potřebovat.“
    „Ale já byl u Boha.“

Text a foto Roman Szpuk


Rok 2024
1. Že to dáš
2. Bezvětří
3. Tento svět
4. Zpomalit?


Rok 2023
1. Zimní květy
2. D
va psíci
3. Šepot
4. Vlnky aneb sbohem, Otavo
5. Mrak křídel
6. Caparti
7. Blátivé vrcholy
8. Z opačné strany
9. Krmítko
10. Jarní hopsání
11. Apokalyptická doba
12. Učit se padat
13. Hypnóza
14. Ulity a květy
15. Obzory
16. Bílá a stříbrná
17. Kořist
18. Odchod
19. Konvalinková hora
20. Strašlivý nářek
21. Šumavské dada
22. Jeřáb popelavý
23. Rychlý tah mračen uzavírá západ
24. Bloudění
25. Ranění ptáci
26. Trnová hora
27. Muchničková hora
28. Havraní žena
29. Bouřka když nebouří, umře
30. Cíl
31. Plachost
32. Hlas puštíka
33. Hry
34. Podruhé kvetou brusinky
35. Stín krkavce
36. Nelesní krajina
37. Hora a vítr
38. GBS syndrom